Hoblové nenáročně pomáhala i Marie Ančičková a celá řada jiných dívek a žen městských. Na pražské výstavě Hoblová organizovala oddělení Česká žena. V nově zřízeném Národopisném muzeu v Praze pod Kinskou zahradou byla instalována selská světnice z Boleslavska podle návrhu a v provedení Hoblové. Tak i později ji vidíme v letech devadesátých a ještě počátkem století v přední řadě národopisců – znalců hned vedle Terezie Novákové z Litomyšlska, Emilie Fryšové z Blat, Marie Lábkové z Plzeňska a nemnohých jiných. Její působení ztrácí znaky diletantství, vyznačuje se nezlomnou energií, organizačním citem, který předvídá a stále zaměstnává své spolupracovnice v ušlechtilé soutěži a hlavně vytrvalostí, která neopouští z ruky otěže vedení a také pokud stála v čele, její dílo žilo s ní, aby ji i po světové válce dlouho přežilo. Dnes možno tuto bohatou činnost v odstupu doby vtěliti do věty: Barbora Hoblová šťastně spojovala uměleckovýchovné snažení na domácím podkladě lidopisném s propagací sociálně buditelskou v zájmu pozvedání ženského společenského života v Boleslavi – bohužel vzpomínky jsou mnohem bohatší a stačí jen chvilku jim polevit a odhalí tajemství úspěchu této mimořádné ženy.
Podle svědectví Julie Vlasákové dovedla p. Hoblová nejenom výborně hovořiti, ale dovedla také taktně poslouchati … ano, a tím valnou část svých úspěchů vyhrávala. Dovedla získati důvěru venkovanek, aby je pak nemusela vyslýchati, ale kterým dovolovala, aby se jí zpovídaly. Její osobní převaha držela i doma v Boleslavi na uzdě ženskou impulsivnost v řeči, když byla dvornou posluchačkou. Také ve vývoji českého lidopisu byla Hoblová první, která otevřela dosud zakletou branku k psychologické záhadě lidové tvorby. Dala nám zaposlouchati se reálně do poměrů, jaké byly a umlčela poetické iluse romantického výkladu lidového umění. A právě tímto svým stanoviskem bedlivé pozorovatelky a posluchačky postavila se až na samý práh moderního lidového výzkumu.
Čerpáno z časopisu Boleslavsko
